Enkaustika

Co je to enkaustika?

Enkaustika, též známá jako malování horkým voskem, je speciální výtvarná technika, při které se používá horkého pigmentovaného včelího vosku. Roztavený vosk se nanáší na podklad (dřevo, plátno, voskový papír či jiné), kde je vypálen teplem a vytváří kouzelné efekty. Samotné slovo enkaustika pochází z řečtiny a dá se přeložit jako „vypálení“, což odkazuje na samostatný proces.

Výhody a nevýhody enkaustiky

Výhodou enkaustických maleb je možnost pozdějšího zásahu do malby - vosk se může kdykoliv nahřát, takže je možné přidávat do obrazu nové a nové vrstvy. Nezáleží, jestli tak učiníte za den, měsíc či rok - pomocí tepla lze malby upravovat kdykoliv. Další velkou výhodou enkaustiky je fakt, že včelí vosk je odolný proti vlhkosti - nedochází tedy ke ztrátě barevnosti věkem. Neobjevuje se tedy ani zažloutnutí, ani postupné tmavnutí malby. Malba taktéž neobsahuje žádné toxicé výpary a není zapotřebí používat rozpouštědla, takže odpadá velké množství zdravotních rizik.

Jedinou nevýhodou je nutnost dbát na správné umístění obrázku - vzhledem k výše popsané povaze enkaustických maleb není možné obraz vystavovat sálajícímu teplu nebo přímým slunečním paprskům, které by měly na včelí vosk neblahý vliv.

Historie enkaustiky

Řecko

Enkaustika pravděpodobně pochází ze starověkého Řecka, a to již z 5. století př. n. l. Řečtí mořeplavci v této době používali včelí vosk a pryskyřici k utěsnění spár v lodních trupech svých plavidel. Přibarvením včelího vosku získali následně námořníci možnost, jak zkrášlit své válečné lodě. Je pravděpodobné a logické, že od barvení plavidel se později Řekové dostali až ke zdobení desek, soch, keramiky a budov. Za vynálezce enkaustiky je považován Pausias, řecký malíř z první poloviny 4. stol. př. n. l. Byl obdivován pro své nádherné obrazy, které maloval enkaustikou.

Plinius starší, římský historik z prvního století n. l., se ve svých spisech zmiňuje o hned několika využitích enkaustiky: malba portrétů a mytologických vyobrazení na panely, barvení mramoru a terakoty a také zkrášlování slonoviny. Plinius popisuje proces nanášení horké tekutiny na stěny a jejich přichycení rozpálenou žehličkou. Enkaustika byla sice o dost pomalejší a dražší metoda než kreslení temperou, malby zachycené touto metodou však byly schopny vystupovat do prostoru a vytvářet tak reliéf a vosk navíc dodával barvivu velmi zvláštní efekty. Dokončené dílo tak vypadalo více živě.

V roce 79 př. n. l. umělci z měst Pompeje a Herculaneum malovali většinu nástěnných maleb voskem za použití voskové emulze a tzv. punského vosku. Plinius popsal tento proces jako vaření včelího vosku s mořskou vodou za přidání uhličitanu draselného a následném vybělení na slunci.

Egypt

Velká část řecké populace se usadila v oblasti fajjúmské oázy poblíž Káhiry v Egyptě, což byl následek tažení Alexandra Velikého v roce 330 př. n. l. a následného převzetí vlády Řeků nad Egyptem. Řecký vliv na kulturu a umění se začal projevovat v helénismu, avšak i egyptská kultura, život a zvyky ovlivňovaly řecký lid. Řekové například přejali obřad mumifikace. Přes sarkofág zesnulého byl vystaven jeho portrét vytvořený pomocí enkaustiky. Nejslavnější portréty vznikaly v prvním a druhém století našeho letopočtu - hovoříme o tzv. fajjúmských mumiových portrétech. Portréty zesnulých byly kresleny na dřevěné desky a posléze připojovány k rakvím, dnes se však vystavují odděleně. Ano, díla stará skoro dva tisíce let se zachovala až dodnes díky výborným vlastnostem vosku - od začátku devatenáctého století do dnešního dne bylo objeveno na 900 těchto portrétů. Většina byla stvořena enkaustikou, některé pak temperou.

Po úpadku Říše Římské a následném období ekonomického nestability upadla enkaustika v zapomnění. Byla příliš drahá a komplikovaná na to, aby do ní někdo investoval. Některé obrazy kreslené enkaustikou, především pak s náboženskými motivy, se objevily ve 12. století, k většímu rozmachu však nedošlo a enkaustika byla dále zapomenutým uměním. Zlom přišel až v polovině 18. století, kdy byly objeveny nástěnné malby v Pompejích (1738) a Herculaneu (1748).

Moderní doba

K dokonalému oživení enkaustiky však došlo až ve 20. století, kdy se elektrická vyhřívací zařízení stala samozřejmostí každodenního života. V roce 1920 začal enkaustiku využívat mexický malíř Diego Rivera. V roce 1940 se o novou vlnu enkaustiky snažil Karl Zerbe, ředitel bostonské školy School of The Museum of Fine Arts. Je považován za otce enkaustiky. K malbě voskem se dostal i samotný Pablo Picasso.

V devadesátých letech minulého století se konaly dvě velmi významné výstavy. V roce 1992 se v Kalifornii představila výstava s názvem Současné užití vosku a enkaustiky (Contemporary Uses of Wax and Encaustic), v roce 1999 pak výstava v New Jersey s názvem Poetika vosku: umění enkaustiky v Americe (Waxing Poetic: Encaustic Art in the America).